(Závislý) způsob žití jako odraz placentárního zranění i separace od matky

 

Procesy zrození a umírání jsou neoddělitelné polarity Života v hmotném světě. Tím, co je sjednocuje, je Láska. Jakékoliv snahy o zasahování do těchto přirozených procesů ve snaze o převzetí kontroly nad nimi, přináší jen marný boj a utrpení v podobě přetrvávajícího mezigeneračního zranění. Úzkost, kterou jsme vedeni k závislosti namísto toho, abychom jednali na základě své přirozenosti a vědomé zodpovědnosti.

 

Provází-li zrození dítěte nejistota, neklid, nedůvěra a jeho předčasné oddělení od placenty a blízkosti (těla) matky, dítě, v prosté dětské bezbrannosti, bezmoci a zranitelnosti, toto vnímá jako život ohrožující. Pociťuje existenciální strach. Bolest, jejíž intenzitou je ochromeno a raněno.

Žití je odrazem stavu Vědomí. Setrvává-li člověk Vědomím v tomto po(po)rodním zranění, pociťuje neustálou úzkost. Strach z nebezpečí až smrti. Bolest zraněného dítěte, jež zatěžuje až ochromuje jeho smysly. Této se pak brání a uvolňuje ji prostřednictvím konání, ke kterému pociťuje nutkání. Návyky přecházejícími v závislost. 

Závislým způsobem žití se však zároveň uzavírá Lásce obsažené v bolesti, která by započala léčení tohoto zranění a důvěrně jej odevzdala cyklu života.